Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima má několik důvodů k radosti. V prestižním žebříčku QS World University Rankings se jím vedená vysoká škola letos umístila mezi třemi sty nejlepšími světovými univerzitami – skončila na 291. místě. Aliance 4EU+, jejímž členem je Univerzita Karlova, byla vybrána jako jedno z konsorcií, jež bude podporovat Evropská komise. Začátkem července pak UK spolu se čtyřmi českými vysokými školami založila Asociaci výzkumných univerzit ČR. Kromě toho je Tomáš Zima ideovým otcem a organizátorem diskusní platformy o budoucnosti České republiky. Právě tou jsme náš rozhovor začali.
V rámci projektu „Česko! A jak dál?“, jehož je Deník mediálním partnerem, jste navštívil několik českých a moravských regionů, kde jste společně s odborníky na dané téma besedoval s občany. Co jste se od nich dověděl?
Projekt vznikl loni na podzim v rámci 100. výročí vzniku Československa. Uvědomujeme si, že stoupá třetí role univerzit, které už nejen vzdělávají a bádají, ale také hojně komunikují se společností a zapojují se do řešení jejích problémů. Univerzita Karlova má v tomto směru velký potenciál jak díky množství vlastních odborníků, tak mezinárodním kontaktům. Debata o vizích pro Českou republiku byla zahájena ve Vlasteneckém sále Karolina. Na jejím základě jsme definovali témata, která se přímo dotýkají občanů, ať už jde o dluhové pasti a exekuce, kvalitu potravin, nebo sucho. Kromě toho jsme se zabývali společensky závažnými otázkami, jako jsou bezpečnost nebo budoucnost Evropské unie.
V projektu spolupracujeme s vysokými školami, které působí v daném regionu, a odborníky z institucí, jež se projednávanou problematikou zabývají. Například do diskuse v Ústí nad Labem, kde jsme se bavili o dluzích, se zapojil předseda Exekutorské komory i zástupci neziskových organizací, v Jihlavě, v níž jsme probírali sucho, byl přítomen ředitel Povodí Vltavy či představitelé Fondu životního prostředí. Pokaždé tam také byli odborníci z ministerstev. Plzeňské debaty o bezpečnosti se účastnili premiér Babiš a ministr vnitra Hamáček. Našimi partnery a spoluorganizátory jsou kraje a města.
V okolí Ústí nad Labem jsem navštívil místa, která jsou zasažena dluhy a exekucemi. Mnoho lidí je tady v zoufalé a bezvýchodné situaci, dluhové pasti devastují často celé rodiny. Nejvíce mi vadí zlovůle institucí, které dovolily, aby do dluhových pastí padaly i děti. Stačí, když kluk či děvče pojede v MHD na černo nebo v knihovně nevrátí knihu. Spousta obcí a měst po nich pak vymáhaly dluh a využívaly k tomu jak vágní formulace občanského zákoníku, tak nečinnost rodiny. Výsledkem jsou zadlužené děti, které mají na krku i několik exekucí. To přece není normální. Každému je jasné, že za děti do patnácti let nesou odpovědnost rodiče. Jsem velmi rád, že se politici tímto tématem konečně začali seriózněji zabývat. Od naší únorové veřejné diskuse připravili v parlamentu řadu změn a opatření.
Nerozumím tomu, proč to politikům trvalo tak dlouho, když zmíněný problém trápí tisíce občanů už řadu let. Věřím, že se věci daly do pohybu i díky naší iniciativě. A měla by podle mě následovat další opatření, především zabránit přeprodávání dluhů a zastavit lichvářské úroky. Teprve nedávno Nejvyšší soud vynesl verdikt, podle něhož dlužník nemusí platit nemravné úroky.
Osobně zastávám názor, že dluhy se mají platit, ale musí jít o chování v duchu slušných mravů. Velmi nám chybí zákon o lichvě, který by vystavil stopku různým neseriózním společnostem a jejich snahám vydělávat na bezmoci a neznalosti řady lidí. Žádné produkty zadarmo neexistují, stačí překročit o jediný den termín splatnosti a klienti už musejí zaplatit celou částku. Mimochodem to se týká i seriózních bankovních domů a jimi vydávaných kreditních karet, kde sazby po splatnosti šplhají na daleko víc než jednotky procent z půjčky.
Nedůstojné jsou často i podmínky, v nichž lidé v lokalitách postižených strukturální chudobou žijí. Nezařadíte do projektu téma sociálního bydlení?
Podmínky, ve kterých v těchto lokalitách lidé žijí, jsou otřesné. Procházel jsem tu polorozpadlými domy, často bez oken a dveří, bez fungující kanalizace. Lidé se dostávají do pasti, protože to, co si vydělají, jde na splácení dluhů nebo majitelům chudinských ubytoven. Nevyplatí se jim oficiálně pracovat, protože jim z platu nic nezůstane. Pracují tedy na černo, čímž se dostávají do područí různých vyděračů. Otázka sociálního bydlení je častokrát věcí nelegálního byznysu. A také státu. Ten je tu od toho, aby tyto věci ohlídal a reguloval. Aby lidem v nouzi pomohl a dal jim naději. Jenže to se zatím moc úspěšně neděje, stát zaspal a nechal tu Divoký západ 19. století. Občané by se měli politiků ptát, proč to neřešili dřív a nechránili je.
Dověděl jste se během výjezdů do regionů něco zásadně nového, překvapil vás nějaký úhel pohledu?
Každé téma a každá debata s odborníky z různých oblastí jsou pro mě vždy podnětné. V regionech jsem se setkal se spoustou šikovných lidí z různých profesí a navštívil řadu zajímavých míst, například výrobnu sýrů v Madetě, zemědělské družstvo Brloh, vodárenskou nádrž Mostiště či hasičskou a policejní stanici v Plzni. Někdy mi připadá, že jasné věci se zbytečně komplikují. Například u potravin je přece zjevné, že výrobky stejně označené musejí mít i jednotnou kvalitu.
Také jsme se dotkli toho, že je nutné daleko víc a to by mohl být úkol směrem k univerzitám spotřebitelům vysvětlovat principy zdravého životního stylu, že potravina o dvě koruny dražší může být z hlediska nutriční hodnoty a výživy nejen výrazně přínosnější, ale v konečném součtu také levnější. České potraviny jsou velmi kvalitní, avšak lidé je často nekupují kvůli jejich vyšší ceně. I tady musí konat stát, je to věc cenové politiky ve vztahu k dotacím. Kilogram rajčat z Holandska, který při cestě kamionem do tuzemského hypermarketu ještě znečistí životní prostředí, stojí o patnáct korun méně než rajčata z Moravy.
Musí nastavit pravidla, vyjednat lepší dotační podmínky pro české producenty. Zemědělská politika hýbe Evropskou unií a Francie nebo Polsko se o své zemědělce postarat umějí. Dotace by se měly srovnat a z našeho pohledu zvednout hlavně pro střední a malé farmáře.
Dotační politika by možná mohla být dalším námětem pro projekt „Česko! A jak dál?“ Jaké veřejné diskuse vlastně ještě chystáte?
Do konce letošního roku nás čekají dvě témata. V září se budeme věnovat otázce, jak zlepšit vzdělávací systém v ČR a přizpůsobit jej trendům 21. století. V říjnu chystáme diskusi, která se bude zabývat aktuálním stavem v politické a společenské oblasti. Nazvali jsme ji „Rozdělené Česko?“.
Dalším znepokojivým vykřičníkem dneška je sucho, řeší ho premiér Babiš i všichni evropští státníci. Nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová považuje klimatické změny za největší výzvu pro EU. Vnímáte to obdobně?
Ano. Sucho je důsledkem klimatických změn, což je globální problém, sami to nevyřešíme. Česká republika to ale může částečně ovlivnit na svém území řadou opatření šetrným zacházením s půdou, zakládáním rybníků a mokřadů, zadržováním vody v krajině. Druhým klíčovým tématem je migrační politika EU, která de facto neexistuje. To není otázka kvót nebo zakotvení nějaké lodě s uprchlíky v Itálii či na Maltě. Musí se vytvořit celoevropská strategie k migraci do Evropy, pochopitelně s přihlédnutím k humanistickým a demokratickým principům. A musíme také umět říct, že nespasíme celý svět, v němž dvě miliardy lidí žijí v děsivých podmínkách. Evropa by jim měla pomáhat v místech jejich rodiště učit je hospodařit, budovat potřebnou infrastrukturu, např. studny, závlahové systémy, a připravovat kvalitní rozvojové projekty.
Brněnská debata se konala před evropskými volbami a zabývala se budoucností EU. Jak jste spokojen s obsazením nejvyšších unijních postů a vyjednávacími schopnostmi českého premiéra?
Rozdělení funkcí odpovídá síle jednotlivých zemí i schopnostem dohodnout se. Mám za to, že v případě nové šéfky Evropské komise von der Leyenové sehráli představitelé V4 pozitivní roli. Její mandát ovšem není silný, vyhrála jen o devět hlasů, takže uvidíme, k jakým kompromisům bude nucena. Není je ale možné dělat vždy a ve všem. V zásadních otázkách musí zaznít ano, ano, ne, ne. Paní von der Leyenová bude mít těžkou pozici, neboť Evropa není jednotná, zmítá se vnitřními problémy i brexitem, což je také nepochopitelně protahovaný problém. Madam May bude za chvíli man October a jsem zvědavý, s čím přijde její nástupce Johnson.
Von der Leyenová už uvedla, že pokud by Britové potřebovali víc času, je ochotna jim ho dát.
To je ale špatně. Na co se čeká? Na Godota? Co si má občan myslet, než že Evropská unie není schopna tento problém řešit? Britové před třemi lety rozhodli v referendu, že chtějí z EU odejít, tak konejme a nehledejme okliky. Politici selhávají, protože nejsou schopni věci řešit, řada z nich umí jen schůzovat, diskutovat a oddalovat definitivní krok. To se lidem na Evropské unii nelíbí.
Možná nejen na ní. Platí to i o české politické scéně, kde se celé týdny řeší odvolání a jmenování ministra kultury. Chápete to?
Jsme svědky absurdního českého divadla po švejkovsku. Pan ministr Staněk demisi podal, ale slyšíme, že ho k tomu někdo nutil. Má svobodnou vůli, a pokud to podepsal, neměl se vymlouvat na pana Hamáčka. Jeho osobní rozhodnutí měli všichni ostatní zúčastnění respektovat. Pokud to posvětil předseda koaliční strany a premiér odnesl návrh na Hrad, pak měl pan prezident neprodleně konat a ministra odvolat. U jmenování nového ministra se hlava státu může vyjadřovat, diskutovat a hledat řešení. Podle mě by ale měla dát na přání koaliční strany, tradice se mají ctít, i když to poslední dobou u nás bohužel není pravidlem.
V té kauze jste zainteresován o trochu víc než ostatní, protože vše odstartovalo odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, kvůli jehož nejmenování profesorem Univerzita Karlova vede soudní spor s prezidentem Zemanem. Vnímal jste krok ministra Staňka jako účelové a vstřícné gesto směrem k prezidentovi, nebo ho kvůli nepořádkům v NG učinit musel?
V soudním sporu kolem docentů Fajta a Ošťádala řeší Univerzita Karlova způsob jmenování profesorů v České republice. Poslední rozsudek Městského soudu v Praze řekl, že prezident republiky nemá právo hodnotit navrženého kandidáta po stránce odborné a věcné, ale pouze proces jmenování, tedy formální záležitost. K tomu, jak kolega Fajt řídil NG po ekonomické linii, se nemohu vyjádřit, neboť nemám potřebné informace. Samozřejmě do galerie chodím na velmi zajímavé výstavy a je bez debaty, že Jiří Fajt patří mezi přední kunsthistoriky a kurátory se světovým renomé. Ministr kultury má pravomoc ho odvolat, ale měl by umět své rozhodnutí jasně zdůvodnit.
Zasloužila by si Česká republika ministra kultury, proti němuž by tisíce lidí včetně významných představitelů kulturní sféry nesepisovaly petice žádající jeho rezignaci?
Z hlediska teorie managementu existuje dvojí pohled. Jeden říká, že ředitel jakékoli instituce by měl být odborník v daném oboru. Druhý praví, že principy řízení jsou obecné, takže šéf by měl být zkušený manažer, který bude mít k ruce experty, odborné náměstky. Navíc ministr je funkce navýsost politická, takže to je třetí rozměr. Někdy se to snoubí, v současné vládě třeba u ministra životního prostředí Brabce. Každá politická strana si musí vybrat, co je pro ni nejdůležitější. Myslím, že v čele ministerstev by měli stát lidé, které resortní komunita respektuje, byť z ní třeba nemusejí pocházet.
Když vás tak poslouchám, musím se zeptat, zda se chystáte kandidovat v příští prezidentské volbě?
Tuhle otázku nyní neřeším. Momentálně plně napínám síly k univerzitě a projektu evropských univerzitních aliancí. Podařil se nám totiž skvělý úspěch. Naše Aliance 4EU+, v níž je vedle Univerzity Karlovy pařížská Sorbonna, Univerzita Heidelberg, Milánská, Kodaňská a Varšavská univerzita, získala podporu Evropské komise. Obdrželi jsme 91 bodů ze sta a byli zařazeni mezi tři nejlepší.
Přijďte se zeptat na jaře roku 2022, to už nebudu sedět v rektorské kanceláři.
To nezní jako kategorické ne, že?
Nevylučuji nikdy nic. Jistá je jenom smrt.
Zmínil jste spojenectví šesti evropských univerzit do Aliance 4EU+, což je velký projekt propojování lidských i materiálních kapacit. Dočetla jsem se, že jedním z výstupů má být třeba výukový program v oboru onkologické medicíny nebo Inteligentní města pro stárnoucí společnost. Vidíte v tom budoucnost vědeckého bádání napříč Evropou?
Jedna dimenze projektu je vytváření společných výukových programů, propojených na úrovni studentů i učitelů. Díky tomu se budou moci efektivně sdílet moderní technologie, které máme v ČR třeba v centru Biocev. To pomůže studentům, aby byli úspěšní v globálním světě. V tomto směru jsme si vybrali čtyři pilíře, tedy zdraví a demografické změny, měnící se svět a společnost, digitální svět a udržitelný rozvoj. Druhý směr je spolupráce na konkrétních vědeckých programech. Momentálně už funguje zhruba 200 skupin, konají se pravidelné konference na úrovni prorektorů, kateder, ústavů. V říjnu se chystá velké setkání rektorů v Paříži a Bruselu. Všechny vlády zúčastněných zemí už potvrdily, že se budou podílet na financování tohoto projektu.
Chceme zahájit diskusi o pravidlech a efektivitě financování veřejných vysokých škol. O tom, jak lépe rozdělovat peníze tak, abychom zvýšili jejich kvalitu i mezinárodní postavení. Jsem přesvědčen, že vysoké školy, které se nacházejí mimo tradiční univerzitní centra, mají významnou roli v regionech, připravují pro ně odborníky v oblasti školství, zdravotnictví a dalších oborech. Rozvíjejí také místní tradici, v Pardubicích chemické obory, v jižních Čechách přírodní vědy, v Plzni nové materiály.
Země, které chtějí mít své univerzity v lepších klubech, ovšem musejí financování terciární sféry diverzifikovat. Rozlišovat, co od které vysoké školy chtějí. Rovnostářství nevede k ničemu dobrému. My požadujeme, aby stát v oblasti financování neuplatňoval stejná kritéria na všechny. Na ty, které se sdružily do zmíněné asociace, musí mít přísná měřítka, která snesou srovnání s předními školami v Evropě v oblasti vědy a vzdělávání. Kdo bude kvalitnější, má dostat víc peněz. Samozřejmě se musí stanovit nepodkročitelná hranice, pod niž nemůže jít žádná vysoká škola.
To právě závisí do značné míry na tom, jak se český stát postaví k financování vysokých škol podle kvality. Důležitou roli hraje i okolí. Kdybyste srovnala žebříčky současné a deset let staré, zjistíte, že tehdy tam dvacet procent škol nebylo. Osobně očekávám kvalitativní posun Univerzity Karlovy nejen v rámci spolupráce 4EU+, ale také s dalšími blízkými partnery, univerzitami v Curychu a Ženevě, britskými a čínskými školami či s Univerzitou Macquarie v Austrálii. To jsou věci, které nás mohou posunout dopředu.
Autor: Kateřina Perknerová